Protože Slunce brzy vstoupí do znamení Blíženců, připravuje už pro nás Lucka Hornofová nový článek ze své knihy Sluneční znamení od Lindy Goodmanové  o tom, jaké jsou a co můžeme očekávat od dětí narozených právě v tomto znamení.

O vzniku názvu tohoto souhvězdí

Podle sumerského eposu o Gilgamešovi to . . . → Čtěte dále]]> Samozřejmě na nové Co nás zaujalo

Protože Slunce brzy vstoupí do znamení Blíženců, připravuje už pro nás Lucka Hornofová nový článek ze své knihy Sluneční znamení od Lindy Goodmanové  o tom, jaké jsou a co můžeme očekávat od dětí narozených právě v tomto znamení.

O vzniku názvu tohoto souhvězdí

Podle sumerského eposu o Gilgamešovi to byli přátelé Enkidu a Gilgameš, kteří svádí boj s býkem.

Antický příběh se pojí s dvojčaty Kastorem a Polluxem, syny Dia a spartské královny Ledy. Oba byli už od mládí velmi stateční. Kastor vynikal v lukostřelbě, v jízdě na kone a v krocení divokých koní. Pollux byl znamenitým zápasníkem. Oba se zúčastnili plavby argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno. Během strašlivé vichřice prosil Orfeus bohy o pomoc hrou na svou lyru. Bouře ustala a na čelech bratří se rozzářily hvězdy. Bratři k sobě lnuli takovou láskou, že nechtěli jeden bez druhého žít, a tak je Zeus proměnil v souhvězdí Blíženci.
Dvě nejjasnější hvězdy tohoto souhvězdí byly pojmenovány Castor a Pollux. Pollux je nejbližším obrem. Castor jsou vlastně hvězdy tři.

Blíženci – Sluneční znamení

Zdroj: sweb.cz, najdise.cz

Klára Mandausová

Poslouchat cizí lidi se nemá, jenže tohle nešlo jinak.. „Je pěkně tlustej. Říkám mu malý Buddha,“ svěřil se třicátník, který seděl vedle mě ve vlaku třicátníkovi naproti. Byla jsem zvědavá, koho že to ti dva, mimochodem žádní trenéři z posilovny, pomlouvají.

Druhý kamarád kvitoval: . . . → Čtěte dále]]> Já jsem matka, kdo je víc

Klára Mandausová

Poslouchat cizí lidi se nemá, jenže tohle nešlo jinak.. „Je pěkně tlustej. Říkám mu malý Buddha,“ svěřil se třicátník, který seděl vedle mě ve vlaku třicátníkovi naproti. Byla jsem zvědavá, koho že to ti dva, mimochodem žádní trenéři z posilovny, pomlouvají.

Druhý kamarád kvitoval: „Hele, koupil jsem mu triko s namalovanejma prsama a s nápisem moc piju, ha, ha.“ Moje zvědavost dorostla výšky Petřínské rozhledny. Ten vedle mě pokračoval: „Neleze, nepřevrací se, proto je tachovej bachor.“ Začalo mi svítat. „Nedělej z toho vědu, ten náš byl taky divnej, pořád jen ležel a divně pískal. Ale neboj, to přejde, je ještě malej, ne? Půl roku, ne? Fakt buď zatím v klidu. Pak je s nima docela sranda.“ Ten druhý řekl jen „hm“ a plynule přešel na téma zasíťování pozemku a stavební povolení.

Usmívala jsem se. Uf, je to paráda,když alespoň polovina dospělé části rodiny zůstává normální. Že alespoň někdo z dvou nastávajících rodičů ihned po spojení spermie s vajíčkem nevytřeští oči a ze slovníku nevyškrtne jednotné číslo. Že nezačne šišlat, říkat my papáme, spinkáme, kakáme, kojíme. Zkrátka, že nezblbne. Protože ruku na srdce, milé matky (taky jsem) nám se to občas stává.

Už bylo popsáno hodně papíru o podivné řeči, kterou začínáme mluvit ihned po oplodnění a někdy dokonce ještě před ním. Onehdy jsem pracovně brouzdala mateřskými servery a v diskuzi narazila na roztodivné novotvary. Do slovníku, ve kterém soustřeďuju důkazy lidského zblblnutí, tak v výrazům jako těhulka (těhotné ženě) a snažilka (té, co těhotná být chce, ale nějak to nejde) přibyl i výraz ovulka. )

Před časem jsem dokonce zatleskala, a to nejen obrazně,  dětskému lékaři, který v jedné z internetových poraden poslal jednu z mlékem zblblých ženštin, tam kam patří. Do háje. Napsala mu dotaz, ze kterého by se dalo odtušit, že stůně celá rodina. Něco jako: „Máme teplotu, nedaří se nám ji srazit, vyskákaly nám pupínky, nemůžeme mít neštovice?“ Pediatr odpověděl: „Milá paní, vy máte taky teplotu a pupínky? Jestli ne, používejte laskavě jednotné číslo. Nejspíš bude mít problémy pouze vaše dítě. Přesněji problémy s vyrážkou a nemocí. Vy máte potíž taky, ale úplně jiného druhu.“

A ještě pro výstrahu všem dodal: „Dámy, pokud mi sem budete neustále psát v množném čísle, přestanu odpovídat. Tečka.“

Jásala jsem, hurá, konečně se našel někdo, kdo trochu zakymácel podstavcem, na kterém  se štosují osoby, které by měly být povinně označené cedulí Pozor, urputná rodička (od slova rodiče).

Přemýšlím, kde se to v ženách bere. Přecvaknutí do módu, „já jsem matka, kdo je víc“.

Protože táta je taky rodič, přestože u porodu se vyskytuje jen vně a žádné přepínání režimů se obvykle nekoná. Zůstávají mile flegmatičtí a pragmatičtí jako chlapíci z vlaku nebo moji známí tři otcové, kterým bylo svěřeno na týden do kempu šest dětí. Přes den děti řvaly smíchy v bojovkách a zvečera radostí, že můžou ve stanu mastit karty. „Tak lehnout a spát a ani muk, nebo dostanete na

pr…,“ zaveleli tátové a odešli k místnímu kiosku. Když šel jeden vylosovaný po klobáse a dvou pivech na kontrolu a vlezl do stanu k těm svým se slovy: „jak to, že ještě nespíte, ještěřice“, dostal vynadáno. „Takže tys měl, táto, klobásu, jo? Nezapírej, táhne z tebe! A my neměly celej den ani sousto!“

A to dopadlo ještě dobře. Syn jiného kamaráda dostal pořádný pohlavek ve chvíli, kdy si tiše stěžoval nad rajskou omáčkou, že pálí. „Tak si ji vyfoukej, ničemo,“plesk. Jenže ona pálila kvůli chilli paprice, kterou do ní otec nasypal místo obyčejné sladké …

Proč tátové zůstávají sví a matkám občas padá mozek do plín, nechci dlouze zkoumat. Napadlo mě ale řešení, jak se tomu vyhnut. Ten třicátník z vlaku měl totiž svatou pravdu. Z ničeho se nemá dělat  věda. Natož z mateřství.

Zdroj: časopis ONA Dnes, 23.4.2012

Autorka: Klára Mandausová vystudovala VŠE v Praze. Třináct let pracovala v MF Dnes, kde psala o rodinných financích a zdraví. Nyní je redaktorkou časopisu Marianne. Fejetony si píše pro radost, vydala knihu fejetonů Slunečnice

Šťastný úsměv Vám k dnešnímu dni přeje abyste pro své děti byly navždy těmi nejlepšími maminkami na světě, aby se Vašim dětem, jednou až vyrostou, při vzpomínce na dětství, vybavila Vaše usměvavá, laskavá tvář. Aby Vás dnes (a kdykoliv jindy) Vaše dítě objalo a řeklo: Mám tě rád(a) maminko!

Určitě budeme rádi, když nám k tomu současnému přidáte svůj komentář (i později v dalších týdnech), protože si myslíme, . . . → Čtěte dále]]> V příštím týdnu, vlastně už v sobotu, očekáváme ochlazení a pošmourno ba i deštivo, proto je potřeba najít si pro zlepšení nálady něco veselého. A kde jinde hledat než na webu Šťastného úsměvu. Samozřejmě v novém  Co nás zaujalo.

Určitě budeme rádi, když nám k tomu současnému přidáte svůj komentář (i později v dalších týdnech), protože si myslíme, že téma přijetí výsledku léčby pacientem, jeho přijetí společností atd. je pro nás tématem stále aktuálním a názorů a zkušeností s touto problematikou nikde nenajdeme mnoho.

Ale jaký bude nový příspěvek? Můžete se těšit na zábavné vyprávění o tom, jak matky porodem dítěte začínají „blbnout“ a mluvit v množném čísle… Příspěvek z Magazínu ONA Dnes Já jsem matka, kdo je víc Kláry Mandausové pro Vás našla Lucka Hornofová. Věříme, že článek Vám nejen zlepší náladu, ale také Vás inspiruje k napsání svých veselých zážitků z mateřství do komentářů pod ním.

Užijte si pátečního sluníčka a nezapomeňte na pondělní Co nás zaujalo!

Rádi bychom Vám představili webové stránky MojeBříško.cz, kde najdete zajímavé články o těhotenství a péči o miminko, recepty, rady jak vybrat jméno pro své děťátko, diskusní fórum a mnoho dalšího. Moje Bříško najdete i na Facebooku. Na tomto webu se jeho uživatelé nebo spíše uživatelky dočtou, díky vstřícnosti redakce, . . . → Čtěte dále]]> Milé maminky čekatelky i maminky malých miminek,

Rádi bychom Vám představili webové stránky MojeBříško.cz, kde najdete zajímavé články o těhotenství a péči o miminko, recepty, rady jak vybrat jméno pro své děťátko, diskusní fórum a mnoho dalšího. Moje Bříško najdete i na Facebooku. Na tomto webu se jeho uživatelé nebo spíše uživatelky dočtou, díky vstřícnosti redakce, i informace o Šťastném úsměvu a od dnešního dne si mohou maminky, čekající miminko, přečíst článek o prenatální diagnostice rozštěpových vad obličeje. Snad i tento krůček pomůže v informovanosti o tom, kdy a jak je možné rozštěp v těhotenství zjistit.

Rádi bychom Vás seznámili s dopisem pana Honzy, ale nejprve bychom Vám chtěli představit článek uveřejněný v únoru na webových stránkách Rodina.cz, na jehož poslední větu pan Honza, pravděpodobně reagoval. (Se zveřejněním svého dopisu dal samozřejmě souhlas.)  Článek se jmenuje Život s rozštěpem a přečíst si ho můžete ZDE

Vážená paní Kolísková,

trochu jsem pročetl . . . → Čtěte dále]]> Vážení přátelé,

Rádi bychom Vás seznámili s dopisem pana Honzy, ale nejprve bychom Vám chtěli představit článek uveřejněný v únoru na webových stránkách Rodina.cz, na jehož poslední větu pan Honza, pravděpodobně reagoval. (Se zveřejněním svého dopisu dal samozřejmě souhlas.)  Článek se jmenuje Život s rozštěpem a přečíst si ho můžete ZDE

Vážená paní Kolísková,

trochu jsem pročetl stránky zabývající se rozštěpovou tematikou a měl bych jednu prosbu – nepiště, že zbyde po všech operacích jenom malá jizvička nad rtem, protože to může být dost zavádějící – máme těžký rozštěp v rodině a zbyly po více než dvaceti operacích dvě velké jizvy, dále dost zdeformovaný nos i ret, který se nedá dále operovat. Ono záleží dost na tom, jaký byl rozsah vady a pak i na tom, jak šikovný byl operatér. Samozřejmě u malých rozštěpů zbyde pouze jizvička, to pak se stránkami souhlasím. Byl bych nerad, aby se utrpení lidí s rozštěpy zlehčovalo, možná s cílem je povzbudit, ale ony takové informace, že zůstane jenom málo vidět, jsou nepravdivé.
Jsem rád, že nyní jsou lepší techniky operace, a tak lidé mají méně stresu z nemocnice a šikany, ale upřímně Vám napíšu, že moje sestřenka se kvůli vadě neúspěšně léčila u několika psychoterapeutů a nakonec skončila pro deprese a sociální fobii v invalidním důchodu a to i přesto, že má vysokou školu. Možná to ale není vadou, ale spíše špatným postupem lékařů, kteří zkazili i to, co bylo dobré. Jedná se např. o to, že když byla šikanována, tak terapeuti tvrdili, že si to zavinila sama a provokovala lidi, aniž by ale cokoliv sami viděli. Myslím, že tím ji do deprese dostali – už tak cítila dost vinu za to, jak vypadá a byla oslabena operacemi, ale psychologové jí vyloženě dodělali.
Jinak: jsou i atypické rozštěpy – nejde vždy jen o jizvy nad horním rtem, postižen může být i ret až k oku, nebo dolní ret – ty jsou ale méně časté – takové informace se dají nalézt spíše na zahraničních stránkách.
Ono nakonec je to asi jedno – jde spíš o společnost a jak se k postiženým chová. Rád bych se informoval o tom, co plánuje sdružení za aktivity pro pomoc dospělým – ještě pořád věříme, že sestřenice se z toho dostane a snad si i najde partnera, ačkoliv se mi zdá, že tam je vada největší překážkou.

S pozdravem!

Honza z Prahy

Nechceme obhajovat tvrzení, že po léčbě zůstane jen jizvička na rtu, protože v článku je tohoto spojení použito spíše v kontextu s úvahou, že lidé s rozštěpy jsou naprosto stejní jako ti, co se s touto vadou nenarodili a fyzická odlišnost – výsledná kosmetická vada, jizvička na rtu – by měla být okolím zcela přirozeně přijímána jako nedůležitá. Proč tomu tak někdy není?

Rozštěp, ona jizvička nebo mírně asymetrický nos či ret, bude, v závislosti od rozsahu, více či méně vidět vždy i přes současnou skvělou léčbu, ale je spíše otázkou, jak tento výsledek naše děti přijmou a proč má mnohdy společnost z této vady jakousi „fobii“. Jak lidem vysvětlit že rozštěp není nic jiného, než špatně srostlá část obličeje v prvních týdnech těhotenství, léčitelná vada?  Jak dětem dokázat, že ona jizvička není opravdu podstatná a ti co to nechápou, nestojí za jejich trápení či slzy? Asi nikdy nedokážeme děti zcela ochránit před posměchem hlupáků, ale jak je naučit se nad něj povznést? Jak ochránit jejich sebevědomí, aby z nich vyrostli vyrovnaní a zdravě sebevědomí dospěláci? Jak to zařídit, aby se s touto vadou vyrovnali? Jak je přesvědčit, že rozštěp není třeba vnímat jako utrpení…? Je tolik otázek, tolik „jak“ a „proč“ na které bychom chtěli znát odpovědi!

Prosím, hledejte tyto odpovědi s námi, pomozte nám v tom, aby naše děti prošly léčbou s úsměvem a pokusme se spolu najít šťastný úsměv těm, co jej v době dětství a dospívání ztratili. Prosím napište svoje zkušenosti, zapojte se do diskuse.

Děkujeme.

Dnešní mládež zbožňuje luxus. Má špatné mravy, pohrdá autoritami, nemá respekt . . . → Čtěte dále]]> „Seď alespoň chvíli v klidu! Sundej nohy ze stolu! Řekni dobrý den!“ Dobré mravy či pravidla slušného chování se často stávají pro rodiče i děti zdrojem dlouhodobého stresu. Co si ale  pod pojmem dobré mravy představit? A musí být jejich vštěpování vždy synonymem stresu?

Dnešní mládež zbožňuje luxus. Má špatné mravy, pohrdá autoritami, nemá respekt před staršími lidmi a vybavuje se tam, kde by měla pracovat. Mladí lidé nepovstanou, když do místnosti vstoupí starší. Odmlouvají svým rodičům, povykují ve společnosti, u stolu spořádají všechny moučníky, kříží nohy přes sebe a tyranizují svoje učitele“.
Zní Vám to jako monolog staršího souseda, který si pořád stěžuje na hlučnost dětí? Jenomže tenhle výrok pochází od Sokrata a uběhlo téměř 2500 let, co si řecký filozof takhle ulevil na chování mladých lidí. Obsahově by se jeho citát báječně hodil do dnešní doby – po světě pořád chodí spousta lidí, kteří jsou už léta přesvědčeni, že se musela ve výchově mnohých dětí někde stát chyba.

První základní pravidlo, jak naučit děti slušnému chování, je totiž naprosto jednoduché: chovat se přesně tak, jak si přejeme, aby se chovaly naše děti. V zásadě si děti nerady nechávají od rodičů do něčeho mluvit, s přibývajícím  věkem či v různých obdobích vzdoru to není lepší, spíš naopak. Zároveň děti mají sklony  napodobovat nás dospělé i přesto, že si to pravděpodobně ony samy neuvědomují a nejspíš by to popřely. Pro nás rodiče tedy z toho vyplývá: Chovat se vhodně v každé životní situaci. Jestliže budeme nadávat jako špačci, když nám doma něco spadne na podlahu, nemůžeme se divit, že naše ratolest při hádce v mateřské škole počastuje ostatní děti těmi nejvybranějšími nadávkami. Vysvětlení, že jsme si zakleli, když dítě stálo „jen“ opodál, není v tomto případě relevantní. Když dítě nasává naše chování, je mu především v předškolním věku zcela lhostejné, v jakém prostředí k tomu dochází. To, že se dospělí chovají často diametrálně jinak doma než na veřejnosti a že to za určitých okolností může být dokonce v pořádku, děti pochopí teprve v pokročilém věku.

Dalším důležitým bodem při výchově k dobrému chování je respekt vůči našim dětem, byť by se to na první pohled zdálo sebedivnější, a i přesto, že to rozhodně není vždy jednoduché. Malý příklad: po celém obýváku se povalují autíčka a maminka zavolá na svého 6letého syna: „Pavlíku, pojď si uklidit autíčka!“ Pavlík přijde a uklidí je. Za chvíli se vrátí a řekne: „Mami, dej mi něco k pití“ a maminka ho lehce podrážděně opraví: „a kde je slůvko PROSÍM?!“ Pavlík se na ni zmateně podívá : „Jak to prosím? Ty to taky neříkáš.“
Drzost? Ne, v podstatě jen velmi dobře odpozorovaná reakce. Jak můžeme vlastně od svých dětí očekávat , že řeknou „prosím“  nebo „děkuji“, když je sami v kontaktu s nimi samotnými nepoužíváme? Slušné chování je mimo jiné výrazem respektu a děti si je mohou dlouhodobě vštípit pouze v případě, že jim je v každodenním životě ukazujeme  a vůči nim samotným uplatňujeme.

Chovejme se k druhým tak, jak bychom sami chtěli, aby se oni chovali k nám. Je třeba žít podle tohoto kréda a být vzorem svým dětem. Kde „děkuji“ a „prosím“ zdomácněly v každodenní komunikaci a kde rodiče svým dobrým chováním  jdou příkladem, tam jejich chování děti přejímají odmalička.
Také u stolování platí několik absolutně nezbytných pravidel. Mělo by tedy být jasné, že všemožné zvuky – mlaskání, říhání, prskání – jsou jednoznačně nepřijatelné. Chování bychom si u dětí neměli vynucovat, mělo by být přejato z podstaty slušnosti jako takové. Odkdy se mohou malé děti učit kultuře stolování? Rozhodně nesmíme zapomínat, že jsou to právě malé děti, které vnímají svoje okolí zcela odlišně než dospělí. Velmi malé děti si své okolí fixují všemi smysly – jídlo tedy nevyjímaje. Nejprve bývá pokrm rozebrán na kousíčky a pozorně prozkoumán. Tuto fázi batolat rodiče musejí vydržet, i velmi malé děti  se však už mohou a časem by se jistě měly učit určitá pravidla chování. Ve třech letech by měly děti ovládat základní pravidla stolování. Také zde platí – děti se učí příkladem a už velmi brzy samy chtějí jíst stejně jako dospělí vidličkou a nožem.

Výchova dětí trvá roky, včetně vštěpování slušného chování, a protože děti nás dospělé kopírují nejen u stolu, je v konečném dopadu jejich chování jako pohled do zrcadla – ať se nám to líbí, nebo ne, záleží čistě na tom, jaký příklad jim dnes a denně dáváme.

Zdroj: Moje Psychologie duben 2012

Rádi bychom Vám představili webové stránky Předškoláci. Tento web Vám doporučujeme nejen proto, že je plný omalovánek, pracovních listů, básniček a říkanek, článků a doporučují na něm i skvělé knihy pro naše nejmenší připravující se na vstup do první třídy i ty, co už s výukou . . . → Čtěte dále]]> Milí rodiče malých školkáčků, předškoláčků i školáčků,

Rádi bychom Vám představili webové stránky Předškoláci. Tento web Vám doporučujeme nejen proto, že je plný omalovánek, pracovních listů, básniček a říkanek, článků a doporučují na něm i skvělé knihy pro naše nejmenší připravující se na vstup do první třídy i ty, co už s výukou začaly, ale také proto, že díky redakci tohoto webu se všichni, co jej navštíví, mohou dočíst o činnosti Šťastného úsměvu a možnostech současné léčby rozštěpů.

Věřím, že díky redakci Předškoláků se nám zase podaří o krůček postoupit v informovanosti o rozštěpové problematice. Snad tato vada jednou přestane být ve společnosti tabu a mytizovaný pojem.

Krásný víkend všem!!!

V květnovém vydání časopisu Betynka, který vychází zítra 25.dubna, můžete najít velice pěkný článek o rozštěpech obličeje, vysvětlující čtenářům opravdu zajímavou formou co je to rozštěp, příčiny jeho vzniku, důležitost mnohaoborové léčby, finanční náročnost, ale i to, jak Šťastný úsměv pomáhá.

Úryvek z článku:

Nejste v tom sami

Dozvědět se, . . . → Čtěte dále]]> Vážení a milí přátelé,

V květnovém vydání časopisu Betynka, který vychází zítra 25.dubna, můžete najít velice pěkný článek o rozštěpech obličeje, vysvětlující čtenářům opravdu zajímavou formou co je to rozštěp, příčiny jeho vzniku, důležitost mnohaoborové léčby, finanční náročnost, ale i to, jak Šťastný úsměv pomáhá.

Úryvek z článku:

Nejste v tom sami

Dozvědět se, oč vlastně jde a jaká existuje pomoc pro mé dítě, popovídat si s těmi, kdo nelehkou situaci zvládli, získat praktickou radu a také pocit, že v tom nejsem sama, že když s tím dokážou žít a něco udělat ostatní rodiče, dokážu to i já. To jsou důvody, proč v roce 2005 vzniklo občanské sdružení Šťastný úsměv. Jednou z maminek diskutujících na serveru Šťastný úsměv byla i Lucie Hornofová, která o tři roky později spoluzaložila Nadační fond Šťastný úsměv: „Po počátečním šoku z toho, že Adámek bude mít rozštěp, a po mnoha konzultacích s paní doktorkou Vokurkovou, přišla nesmírná úleva a vděk, že Adámek bude v pořádku. Dnes mě těší, že mohu radou pomoci ostatním maminkám, které se ocitly v podobné situaci…

Snad nám i tento článek v Betynce pomůže rozšířit informovanost o rozštěpech obličeje mezi laickou veřejností. Vysvětlí, že ty, co se narodili s rozštěpem obličeje, odlišuje od ostatních, po skončení léčby, jen malá jizvička na horním rtu. Odlišnost tak nepodstatná…